Zámek v Brněnských Ivanovicích

Zámek v Brněnských Ivanovicích

Giovanni  Pietro  Tencalla. S jeho jménem  jsou spojeny nejdůležitější stavby druhé poloviny 17. století ve Vídni a na Moravě  včetně Brněnských Ivanovic, kde byl zřejmě podle jeho projektu v letech 1682 až 1686 postaven nevelký zámek, místními obyvateli nazývaný zámeček.

      

G. P. Tencalla se narodil 17. listopadu 1629 ve švýcarském Bissone u  Luganského jezera jako syn architekta Constantina Tencally, který pracoval pro polské krále. Giovanni Pietro  začal dráhu architekta ve Vídni  (jeho pobyt je zde doložen k roku 1657) a po smrti dvorního architekta Filiberta Lucheseho  (1666) se stal císařským architektem. V sedmdesáti  letech (1699) odešel Tencalla do penze a  6. března 1702 v rodném Bissone zemřel. Z mnoha vídeňských staveb, které projektoval, nelze opomenout Leopoldovo křídlo v Hofburku (1669) a Ditrichštejnský (dnes Lobkovický) palác (1685-87). Z dlouhé řady jeho prací na Moravě uveďme alespoň premonstrátský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Brně - Zábrdovicích (1661-69), poutní kostel Navštívení Panny Marie na Svatém  Kopečku  (1669-79), premonstrátský klášter v Hradisku (1686-1736) a přestavbu zámeckého komplexu v Kroměříži (1686-1711). A jakým řízením osudu přišel císařský architekt k zámečku v Brněnských Ivanovicích (dříve Nenovice)?         

V roce 1681 poškodil požár cisterciácký klášter na Velehradě. Jeho opatem byl František Petr Sylavecký (1669-1691) a ten požádal Tencallu, aby se stal generálním projektantem radikální přestavby kláštera (1681-1769) a kostela (1686-1735). A protože Nenovice náležely velehradskému klášteru, nechal zde Sylavecký vystavět zámeček, který zpočátku  plnil funkci sídla správy  odloučeného  statku, ale především se stal rezidencí velehradských opatů v blízkosti zemského hlavního města. Opati se zúčastňovali zasedání zemských sněmů Markrabství moravského v Brně a po dobu jejich trvání pobývali právě v Nenovicích. Na zemských sněmech se projednávaly nejčastěji daňové a finační  záležitosti a také politické, náboženské, vojenské, hospodářské, imigrační a další otázky, týkající se celého markrabství. Velehradští opati zastupovali na sněmech prelátský stav a náleželo jim druhé  místo hned za olomouckým biskupem.           

Stavba zámečku v areálu hospodářského dvora na západním okraji vsi byla započata v roce 1682, kdy byly provedeny demoliční práce na tvrzi ze 14. století a základová část stavby. Kamenná  kartuš umístěná nad vstupem do zámečku nese znak opata Sylaveckého s rytým letopočtem 1683, který měl zřejmě představovat rok ukončení stavby, ale ta byla dokončena až o tři roky později a prodlení mělo několik důvodů.

               

Jednak to byly ještě doznívající následky morové epidemie (1679-80), která byla doprovázena  velkou bídou. Nenovičtí  se také podíleli na odstraňování škod požárem poškozeného kláštera a řadu let dopravovali stavební materiál až na Velehrad. Od 14. července 1683 obléhala Vídeň stotisíco-vá armáda velkého vezíra Kara Mustafy (1634-1683) a turecko-tatarské hordy pronikaly až k Brnu, kde loupily a drancovaly. Teprve porážka Turků u Vídně 12. září 1683 spojenou polsko- rakouskou armádou, vedenou vévodou Karlem Lotrinským (1643-1690), zbavila naše obce těchto nebezpečných nájezdů. V té době bylo v Nenovicích 30 různě velikých usedlostí a také jeden svobodný dvůr. Počet obyvatel se tehdy pohyboval kolem 160 osob. I když roční výnos nenovického statku dosahoval řádově několika set zlatých, byla značná část těchto prostředků investována do nákladné a souběžně probíhající přestavby Velehradu a to byl hlavní důvod zdržení nenovické  stavby.              

V roce 1686 byl zámeček dokončen. Stavební práce prováděl patrně brněnský zednický mistr Mikuláš Stumbeck (přišel z Bavorska, zemřel 1695), který se v letech 1686 až 1691 podílel na stavbě velehradského kostela. Nenovický zámeček byl postaven v raně barokním slohu. Významné místo zde zaujímá bohatěji řešené první patro, tak zvané piano nobile (vznešené poschodí), kde se nacházel opatův pokoj, salon pro hosty, pracovna s knihovnou, jídelna a ložnice. Zpočátku byl zámeček nazýván ,, Zur Klösterlichen Nothdurft"  a později ,, Malý Laxenburg".        

Za opata Bernarda Kašpárka (1691-1699) dochází k vybudování poměrně rozsáhlé  zahrady, která byla osázena stromy a okrasnými keři. Trávníkové plochy a květinové záhony byly protkány nepravidelnou sítí cest a nechyběly ani dřevěné altánky, pergoly či zahradní nábytek. Ještě před devadesáti lety patřily záběry na zahradu a zámeček k vyhledávaným námětům tehdejších pohlednic.            

V letech 1725 až 1739 byl prokurátorem (zplnomocněným zástupcem)  velehradského kláštera v Nenovicích vzdělaný cisterciák Engelbert Hermann (1675-1744), který dal v zámečku postavit kapli Panny Marie. Plochostropá kaple obdélníkového půdorysu je umístěna v nárožním útvaru zámečku, který tím získal dnešní podobu částečně dvoupatrové budovy. Stěny kaple pokrývá umělý mramor se zrcadlovými rámy z plochých pásků, ale aplikovaný dekor již většinou chybí. Na stropě  je kruhový vavřínový věnec, který obklopuje freskový obraz cisterciáka uctívajícího Pannu Marii.  Retabulární oltář je ozdoben barokní replikou Brněnské madony v podobě před rokem 1736. Po bocích oltáře jsou umístěny obrazy sv. Metoděje a Cyrila. Autorem těchto olejomaleb na plátně je pravděpodobně František Řehoř Ignác Eckstein  (1689-1741). Tento brněnský malíř českého původu byl vyslán velehradským klášterem za malířským vzděláním do Itálie a po návratu se uplatnil na řadě míst Moravy. V le-tech 1719 až 1722 zhotovil fresky v hlavní lodi kostela na Velehradě a o rok později v brněnské Loretě.

              

Interiéry nenovického zámečku byly opatřeny štukovou výzdobou od Baldassara Fontany (1661-1733). Tento věhlasný  italský sochař, štukatér i architekt byl činný nejvíce na Moravě, kde pracoval zejména pro olomouckého biskupa Karla II. z Lichtenštejna (1664-1695). Také Fontanova cesta do Nenovic vedla přes Velehrad, kde se v roce 1724 podílel na výzdobě chrámového interiéru. Štuková výzdoba kaple a průchozích místností v prvním patře zámečku je jedna z jeho posledních prací a i zde se uplatnila jeho mistrovská zručnost, kterou vtiskl do zrcadlových  rámů, akantových rozvilin, ovocných festonů, válečných trofejí, andělů, kruhových medailónů s reliéfními polopostavami řádových světců a květinových závěsů.  Hlavní podlaží zámečku tímto získalo výrazně reprezentativní charakter. Fontanovo dílo má vysokou uměleckou úroveň a je nedílnou součástí vzácných barokních památek na Moravě.            

Za Hermannova působení vznikla v areálu hospodářského dvora řada objektů. Nalevo od vstupu ze Saidovy ulice byla postavena na starších základech správní budova (klasicistní fasády pocházejí z první poloviny 19. století) a rovněž byly zbudovány krásně klenuté koňské stáje a sýpka. Na svou dobu neobyčejně pokrokový Hermann nechal vystavět v Nenovicích pro zestárlé, nemocné a chudé špitál. Také dal vybudovat vodovod k pivovaru, kam se od roku 1702, kdy byl pivovar uveden do provozu, musela voda dopravovat na povozech. Pro místní obyvatele i poutníky, přicházející do sousedních Tuřan, nechal postavit  na blízkém návrší kapli Panny Marie. Ta vytvořila místní dominantu a v její blízkosti se nacházel špitál. Ke kapli vedou tak zvané Napoleonovy schody, postavené před rokem 1805 a které dodnes tvoří nádherný architektonický doplněk této kaple. Kráčel po nich Napoleon I. Bonaparte (1769-1821), když se seznamoval  s okolím před bitvou u Slavkova, která se odehrála 2. prosince 1805.                       

V roce 1750 byly téměř celé Nenovice zničeny požárem. Z centrální části vesnice  zůstaly zcela ušetřeny jenom zámeček a sýpka. Při vstupu do areálu byla postavena nová brána. V její nice je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Tato polopostava světce na komolém jehlanu je sochařské dílo Jana Adama Nesmanna (1710-1773), brněnského sochaře, který přišel z Mohuče a který se podílel na vnitřní i venkovní výzdobě řady kostelů v Brně. Ve výplni podstavce je měděná deska s rytým znakem Josefa Karla Biucka z Gerstenfeldu a s votivním nápisem, jehož dvojitý chronogram uvádí letopočet   zhotovení sochy (1766).              

Velehradský klášter byl zrušen 27. září 1784. Stalo se tak na  základě rozhodnutí, které 29. listopadu 1781 vydal císař Josef II. (1780-1790) a podle něhož měly být zrušeny všechny kláštery, které se nezabývaly výukou, vědou nebo humanitární činností. Velehradští cisterciáci byli převedeni do duchovní správy nebo opatřeni penzí. Klášterní majetek včetně nenovického statku převzal do své správy stát prostřednictvím Náboženského fondu, z jehož prostředků byl financován vznik nových farností. Nenovickým poddaným byly 28. května 1784 převedeny robotní povinnosti na roční plat 618 zlatých 45 krejcarů a 47 měřic čistého předního ječmene. Tím skončil společný osud Nenovic a Velehradu, trvající přibližně  580 roků.               

Zatímco  vlastní velehradský velkostatek byl prodán v dražbě až v roce 1837, kdy ho získal vídeňský podnikatel a finančník Jiří Šimon Sina (1782-1856), nenovický statek byl prodán do soukro- mých rukou již v roce 1790. Koupil ho brněnský měšťan Jan Reindl (1739-1815) s manželkou Kateřinou (1734-1812) za 32 500  zlatých. Nenovický  alodiální statek  zahrnoval  tehdy areál hospodářského dvora se zámečkem, pole, louky, pastviny, zahrady, les, lihovar, pivovar se sladovnou, dvě hospody, kovárnu a špitál. V roce 1806 Reindlovi  převedli majetek na dceru Josefu provdanou Malou (1782-1824) a její dcera Josefa Malá (* 1803) prodala celý statek v roce 1825 za  16 500 zlatých stříbra. Nebylo  to za méně než činila kupní cena  prarodičů v roce 1790, neboť v roce 1811 byl vyhlášen státní bankrot, kdy došlo k pětinásobnému znehodnocení měny.                

Nenovický statek  koupili společně rytíř Josef Čaderský a c.k. guberniální rada Karel z Rechtenbachu. Již v následujícím roce (1826) přenechal Čaderský svůj podíl Rechtenbachovi, který  v roce 1831 odkázal celý statek své dceři Marii, provdané Čaderské (1801-1878). Čaderští pocházeli z Haliče a do šlechtického stavu byli povýšeni v roce 1806 (rodový erb nese tlapatý kříž a obilní snop) a nenovický statek vlastnili až do roku 1919.               

Kupní smlouvou ze dne 2. prosince 1919 získala statek včetně zámečku Marie Fossková  (Fossek) z Laa an der Thaya a majitelkou byla  do roku 1945. V letech 1929 až 1944 byli spolumajiteli manželé  Marie (rozená Fossek) a Edwin Beiglovi. Beigl  vlastnil také  vinice u  Mikulova a Znojma a do rozsáhlých sklepů pod  zámečkem převážel mladé víno, které zde dozrávalo do výborné kvality. Paní  Fossková byla německé národnosti a poválečné majetkové a národnostní poměry těchto obyvatel  upravovaly prezidentské dekrety, schválené 28. února 1946 Prozatímním národním shromážděním.               

Dekretem č. 5/1945 Sb. ze dne 19. května 1945 byla zavedena na majetek německých obyvatel národní správa. Československá republika provedla konfiskaci majetku osob německé národnosti dvěma dekrety. Dekretem č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 byl konfiskován pozemkový fond a dekretem č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 byl konfiskován ostatní majetek. Dekretem č. 33/1945 Sb. ze dne  2. srpna 1945 byly osoby německé národnosti zbaveny českoslovenkého občanství  a  tento dekret se stal jedním z podkladů pro jejich odsunutí. Vlastní budova zámečku byla v letech 1945 až 1948 pod správou památkového úřadu.  Celý areál  byl státním majetkem až do roku 1992, kdy se v rámci privatizace  staly majitelem Zemědělské stavby, a.s.                 

Od roku 1949 byl  areál zámečku využíván organizacemi zemědělského stavebnictví pod různými názvy (v letech 1966 až 1995 Zemědělské stavby). V místech původní zahrady byly zřízeny dílny, sklady a odstavné plochy. Větší část sklepů byla zrušena. V letech 1980 až 1984 byla provedena rekonstrukce zámečku a správní budovy. Tyto objekty tak získaly svůj původní vzhled klasicistních, bohatě členěných hnědo-bílých fasád. V letech 1995 až 1996 byly majitelem Stavby Brno, a.s. a v letech 1996 až 2000 Geotest Real, s.r.o.  Od roku 2000  byla  částečným  a od  roku 2001 je stoprocentním  majitelem  obchodní a realitní firma Jamoz, s.r.o.  V současné době zde působí několik dalších firem.

Areál zámečku je  součástí území Brněnských Ivanovic, které bylo prohlášeno za památkovou zónu vyhláškou Ministerstva kultury ČR č. 249/1995. V uplynulých 320 letech hrál  zámeček velmi důležitou roli v dějinách Brněnských Ivanovic. Působilo zde šest velehradských opatů a stopy své činnosti zde zanechali vynikající umělci. Poté, co majetek přešel do světských rukou, se zde narodili a žili významné osobnosti. Tato kulturně-historická památka patří k nejhodnotnějším na území Městské části Brno -Tuřany a právem si zaslouží zvýšenou pozornost.

publikováno 26.5.2002

 


Tento web provozuje InternetRegion s.r.o.

Kontakt: redakce(a)ebrno.info

Provoz webu zajišťuje WCM aplikace Alff