Armádní generál LUDVÍK KREJČÍ

Armádní generál LUDVÍK KREJČÍ

Stručný životopis

Ludvík Krejčí se narodil 17.srpna 1890 v Tuřanech u Brna. Studoval na gymnáziu ve Vyškově, od roku 1907 pak na Vyšší lesnické škole v Písku. Po jejím ukončení nastoupil v říjnu 1910 jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. V letech 1911 až 1914 pracoval u lesního úřadu ve Slavonii. Po vypuknutí světové války bojoval v Srbsku, Černé Hoře a Albánii, později na italské a rumunské frontě. V květnu 1917 byl zajat a v červenci téhož roku vstoupil do československých legií v Rusku.

Byl zařazen do 6. dělostřeleckého pluku v hodnosti štábního kapitána. V říjnu 1917 převzal velení roty 6. pluku. V březnu 1918 se jako velitel praporu pluku zúčastnil bitvy u Bachmače, kde se mu podařilo udržet významný železniční uzel a tím umožnit ústup 1. střelecké divize československých legií. Vyznamenal se i v následující bitvě o Marjanovku. V srpnu 1918 dosáhl hodnosti podplukovníka a s 6. plukem se zúčastnil celé řady bojů podél sibiřské magistrály. V říjnu 1918 se stal velitelem pluku, v prosinci byl povýšen na plukovníka a převzal velení 2. střelecké divize. S touto divizí chránil během roku 1919 rozsáhlé úseky sibiřské magistrály. Od ledna 1920 zajišťoval stažení československých legií do Vladivostoku a jejich návrat do Československa. Rusko opustil v dubnu 1920 a v červnu se vrátil domů. Během služby v legiích obdržel řadu československých i spojeneckých vyznamenání.

V červenci 1920 se stal velitelem 6. divize v Brně. V roce 1921 absolvoval kurz pro generály v Praze a v roce 1922 obdobný kurz ve Versailles ve Francii. V červnu 1923 byl povýšen na brigádního generála a v srpnu vyslán do Paříže na tamní vysokou školu válečnou. Po návratu do Československa převzal v září 1925 velení 4. divize v Hradci Králové. V květnu 1928 dosáhl hodnosti divizního generála. Od ledna 1933 působil necelý rok jako velitel Zemského vojenského velitelství v Košicích. 30.listopadu 1933 jmenován zatímním a 31.prosince 1933 definitivním náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Krátce nato, v březnu 1934, se stal ve věku 44 let armádním generálem.

Prezident T.G.Masaryk si od příchodu Ludvíka Krejčího a dalších důstojníků sliboval výrazné zlepšení stavu armády tak, aby odpovídala moderním trendům v tehdejším vojenství a byla schopna bránit stát proti vnějšímu ohrožení. Nový náčelník Hlavního štábu ho nezklamal. Již v roce 1934 se podařilo prosadit prodloužení délky vojenské služby. Na podzim 1935 byla zřízena velitelství sborů, později následovalo zvýšení počtu mírových divizí. Vybavení armády dostatečným počtem kvalitních moderních zbraní, včetně tanků a letadel, měl zajistit výzbrojní program realizovaný od roku 1936. Ještě v roce 1935 byl schválen opevňovací program, který předpokládal výstavbu opevnění s cílem snížit početní převahu nepřítele. V roce 1936 schválil parlament velmi důležitý zákon o obraně státu a další zákony nezbytné pro zajištění obrany. Na velitelská místa nastoupili noví důstojníci, kteří omladili velitelský sbor armády a zlepšili jeho práci, v celé armádě se intenzivně cvičilo.

Viděl hrozící nebezpečí a jako voják byl připraven mu čelit. Nebál se na sebe vzít odpovědnost, jak to prokázal např. v květnu 1938, kdy požadoval vyhlášení mimořádných opatření pro případ vojenské akce ze strany Německa. Na začátku září 1938 adresoval politickému vedení státu memorandum, v němž upozornil na odhodlání armády bránit stát a varoval před ústupky Německu. Následovala další dvě memoranda požadující povolání záložníků do zbraně. To však bylo odmítnuto a teprve poté, co pohrozil odchode z funkce, souhlasila vláda alespoň s některými požadavky. Po vyhlášení mobilizace 23.září byl jmenován hlavním velitelem československé branné moci. Podařilo se mu optimálně uskupit síly proti hrozícímu útoku a připravit armádu na boj. O této skutečnosti několikrát informoval vládu i prezidenta. Po podepsání tzv. mnichovské dohody mu nezbylo nic jiné než podřídit se rozhodnutí politického vedení státu o kapitulaci bez boje. Odmítl pokusy některých politických a vojenských činitelů převzít neústavní cestou moc.

Po demobilizaci se vrátil na místo náčelníka Hlavního štábu. na začátku března 1939 z něj odešel, především z důvodu stálých útoků na svou osobu ze strany Německa. Po okupaci českých zemí žil v Praze pod německou kontrolou. Dvakrát se pokusil o odchod do zahraničí, ale neuspěl. Na jaře 1941 byl donucen opustit Prahu a i s rodinou se přestěhoval do Jablonného nad Orlicí. V říjnu 1941 byl zatčen a po výslechu převezen do koncentračního tábora Terezín. Pro nedostatek důkazů byl v červenci 1942 propuštěn. V říjnu 1942 a v srpnu 1943 si ho předvolal státní tajemník K.H. Frank a vyptával se ho na události z období Mnichova. Chtěl ho propagačně využít, což však Ludvík Krejčí rozhodně odmítl. Přes svoji obtížnou pozici finančně podporoval odbojovou skupinu kolem dramatika Jaroslava Kvapila.

Po osvobození se přihlásil do vznikající armády, ale ta o něj neprojevila zájem. Až v roce 1947 byl do ní formálně přijat, avšak vzápětí přeložen do výslužby. V červenci 1950 mu byla z politických důvodů odňata hodnost armádního generála a ministerstvo obrany h nadále vedlo jako vojína. V červnu 1953 mu navíc odebralo výplatu důchodu a Ludvík Krejčí tak zůstal zcela bez prostředků. Aby zajistil dcery a nemocnou ženu, začal pracovat jako pomocný dělník v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí. Až v roce 1969 mu vojenská správa vyměřila částečný důchod. Zemřel 9.února 1972 v Ústí nad Orlicí.

V květnu 1990 byla Ludvíku Krejčímu posmrtně vrácena hodnost armádního generála a v červnu 1997 byly oceněny i jeho zásluhy pro odboj udělením osvědčení podle zákona č.255/ 1946 Sb. V lednu 1998 byl podán návrh na udělení řádu Bílého lva in memoriam, který se setkal s velkou podporou, avšak příslušná komise jej nakonec zamítla.

Materiály laskavě zapůjčila paní Bártová

Historický odkaz vojáka

Jsou řečníci, co strhují davy oslnivými kaskádami zvučných slov a dirigenti, kteří rozevlátými údery doširoka rozprostřených paží ženou hráče orchestru až na hranice lidských možností; ale jsou i ti, kdo jenom skoupě, jak groše ze žárlivě střežené rodové pokladnice, rozdávají palčivá slova, hořící jako pochodně uprostřed noci a také hudebníci, za jejichž skoro neznatelnými pohyby prstů se tají skrytá přítomnost vytušené bouře, která najisto přijde a která nikoho nemine.

V osobě armádního generála Krejčího dostala československá armáda do svého čela málomluvného dirigenta střízlivých postojů a úsporných gest, člověka do úmoru pracovitého, především však houževnatého vojáka koncentrované vůle, který pod povrchem ukázněného vnějšího projevu pulzoval téměř hmatatelnou dynamikou utajené síly.

Generálem rozpracovaná, neúnavně prosazovaná a den po dni uskutečňovaná zásada výstavby dvou co do charakteru rozlišených, při plnění společného úkolu však navzájem organicky propojených armád, jedné krycí a druhé manévrující, byla skvělým strategickým tahem a adekvátní odpovědí na hrozby, přicházející od nepoměrně silnějšího nepřítele na celé řadě směrů předpokládané agrese. Nebylo generálovu vinou, že politická reprezentace republiky se s jeho strategickými záměry nedokázala vyrovnat a že opatření, která navrhoval a prosazoval, byla leckdy odmítána anebo uskutečňována jenom váhavě, polovičatě a s liknavými průtahy, které znehodnocovaly jejich zamýšlený účinek.

Generálova obranná vize předvídavě už předem tupila ostří německým Wehrmachtem teprve připravovaného a ještě nevyzkoušeného blitzkriegu. Kritici, kteří po celá desetiletí stereotypně omílají fráze o zastaralé koncepci československé armády, údajně kopírující francouzskou doktrínu poziční války, jenom sami sebe usvědčují z diletantské neznalosti, tvůrčí lenosti a z tendenční neochoty seznat skutečnosti, ale hlavně z naprostého nepochopení zákonů obranného boje v podmínkách českého a moravského příhraničí. Imperativy z podzimu třicátého osmého roku nepodléhají prodlení času. Platí i pro obranu současné České republiky a vůbec není podstatné, že charakter a způsob použitých prostředků bude zcela jiný.

Ať už si to připouštíme, anebo ať se snažíme uniknout vlastnímu svědomí, naše schopnost či neschopnost docenit historický význam osoby a charakteru hlavního velitele operujících armád ze září 1938 se samovolně a bez našeho přičinění stala prubířským kamenem našeho současného poměru k vojenské obraně státu.

Tento jedněmi obdivovaný a jinými z neznalosti či ze zlé vůle zatracovaný voják se jeví jako symbol nesmlouvavého odhodlání bránit tuto zemi, odhodlání prosazovaného až po samotnou mez vojenského převzetí moci. V kritických dnech hroutících se nadějí byl generál nejméně dvakrát vybídnut, aby překročil tuto háklivou a dodnes diskutovanou hranici. Neučinil to prostě proto, že voják jeho charakteru nepovažoval za přípustné obhajovat demokracii obětováním jejích vlastních principů.

Nevelký postavou, a přece jeden z mála skutečných velikánů všemi opuštěného demokratického státu, ční i dnes nad davem hašteřivých politických trpaslíků. Svým lpěním na zákonech parlamentní demokracie zatížil jednou pro vždy každou budoucí generaci politiků: odřízl jim ústupové cesty výmluv, předstírání a útěků od odpovědnosti, spoléhání na vysněné a bájnými válečnými schopnostmi a vymoženostmi opředené spojence, na jejichž opětovné selhání by vždy znovu mohli svádět vinu za vlastní nemohoucnost.

Zůstává otázkou, kdy se památka armádního generála Ludvíka Krejčího dočká patřičného ocenění ze strany nejvyšších představitelů státu. Neboť uděluje-li se řád Bílého lva za zásluhy o obranu republiky, měl být někdejší hlavní velitel operujících armád Československé republiky jedním z jeho prvních nositelů. Snad i proto, aby jeho jediným oceněním nezůstala jenom slova Adolfa Hitlera, pronesená v roce 1939 v Gdaňsku: „Když jsme po Mnichovu mohli zkoumat československou vojenskou sílu zevnitř, velmi nás znepokojilo, co jsme viděli. Byli jsme ve vážném nebezpečí. Plán připravený československými generály byl hrozivý..."

genpor. v.v. Radovan Procházka

Očima dcery

Při vybírání podkladů k výstavě o životě mého tatínka, armádního generála Ludvíka Krejčího, jsme si uvědomili, že všechna potvrzení a hodnocení jeho osoby jsou jen suchou literou. Ze všech těchto písemností vystupuje osobnost vojáka a velitele, ale současně se vytrácí člověk, tak jak se již při těchto příležitostech zákonitě stává. Byl vysloven návrh, abych se tatínka pokusila přiblížit „lidsky" z hlediska dcery. Jak dalece se mi to povede, posoudí jiní.

Nuže tedy - jak tatínka znali jeho přátelé?

Jako veselého a vtipného společníka, čestného, poctivého a skromného muže, který i na vrcholu své kariéry zůstal svůj a nikdy se nevyvyšoval nad ostatní. Měl svou průpovídku „já se generálem nenarodil". Vždy mě dojímalo, když jsem viděla s jakou láskou a úctou se k němu hlásili bráškové legionáři, jak pyšně si s ním tykali a oslovovali jej „bratře generále". Byl jedním z nich, dobře si ho pamatovali z bojů v legiích a věděli, že v každém především viděl člověka a že své vojáky nikdy nevystavoval zbytečnému nebezpečí. jako velitel vycházel z bojů s nejmenšími ztrátami na životech.

A potom, v padesátých letech, kdy musel - bez důchodu a bez hodnosti - pracovat jako dělník (za 2,80 Kčs/ hod.) v továrně na knoflíky v Jablonném nad Orlicí, se bez problémů sžil s prostředím a získal si srdce a úctu všech spolupracovníků. Nakonec i těch, kteří se ho z počátku snažili ponižovat a šikanovat. Vím, že se pak za to styděli.

A my dvě - jeho dcery?

Měly jsme nejbáječnějšího otce, o jakém si mnozí mohou nechat jen zdát, otce se zlatým srdcem, který nade vše miloval svou rodinu, laskavého, hodného, avšak důsledného a přísného. Sám hluboce věřící nás vychoval ve víře v Boha, vedl nás ke skromnosti a poctivosti. Vždy byl plný pochopení, vždy si udělal čas, aby s námi řešil naše problémy. Nikdy neřekl „teď nemám kdy". Nikdy nezvýšil hlas, i když byl velice rozzloben. Řekl jen: „Toto je první varování. Budeš-li takto pokračovat, přeruším s tebou diplomatické styky".

Nesmírně mu na nás záleželo a těžce nesl, že nám jeho vysoké postavení za první republiky zničilo za komunismu budoucnost. My jsme ovšem nic těžce nenesly, vždy byl naším vzorem a byly jsme na něj pyšné a hrdé. němci ani komunisti ho nezlomili, stále věřil v Boží mlýny a je velká škoda, že se nedožil toho, že jeho víra došla naplnění.

Zemřel 9.února 1972 ve věku nedožitých 82 let po mozkové mrtvici v nemocnici v Ústí nad Orlicí. Do poslední chvíle byl duševně svěží.

Do pardubického krematoria se přijelo rozloučit mnoho přátel ze všech koutů republiky. Nikdy nezapomenu na to mrazivé časné únorové ráno, kdy s námi na pražském Masarykově nádraží čekali na vlak stařičcí bráškové legionáři v uniformách, aby mu vzdali poslední poctu a drželi u jeho rakve poslední čestnou stráž. S úžasem jsem uviděla přítele z nejvěrnějších - generála Josefa Váňu, na smrt nemocného, který se sotva držel na nohou. Na mé zděšení, proč neleží, mi prostě odpověděl: „Za bratrem generálem bych lezl třeba po kolenou." Krátce poté jsme pohřbívali i jeho.

Tak takový byl náš tatínek.

Vzdávám vřelé a upřímné díky mladým historiků Pavlu Šrámkovi a Martinu Ráboňovi i ostatním, kteří obětovali svůj volný čas a uspořádali tuto výstavu. Bez jejich iniciativy a nadšení by to nebylo možné.

Marie Žižková-Krejčí

Paní Bártová vzpomíná

Z vysílání rádia Proglas

Generál Ludvík Krejčí byl bratr mého otce Leopolda Krejčího, rolníka v Tuřanech. Jeho rodiče bydleli v domku vedle nás, dvory byly spojené, a tak každá strýčkova návštěva rodičů byla i návštěvou naší. Ludvík Krejčí po studiích na gymnáziu v Brně a ve Vyškově a na vyšší lesnické škole v Písku byl od r. 1911 lesním adjunktem v Nuštaru ve Slavonii. Odtud koncem července r. 1914 poslal domů pohlednici, na níž byl vyfotografován následník trůnu Ferdinand d´Este se svou manželkou, českou hraběnkou Chotkovou, jak v Sarajevu vystoupili z auta s otevřenou střechou a po schodech kráčeli ke vchodu radnice. Byl den svatého Víta, Vidov dan, výročí nešťastné porážky cara Lazara na Kosově poli, pro Srby den smutku. Proto v zápětí zazněl Prinčipův výstřel. - Touto pohlednicí se strýček loučil s rodiči. Byla adresována mamince. Psal: „Drahá máti! Shlédl jsem místa atentátu. Válka je vypovězena. Já Vás v duchu líbám. Dej, Bože, ať se ještě setkáme. Váš Ludvík."

Šest roků se neviděli a nic o sobě neslyšeli. Teprve po válce r. 1919 po něm pátral Mezinárodní Červený kříž a zjistil, že žije, že je na Sibiři.

Shledali se až 18.června 1920, když lodí Prezident Grant se dostali se svým 6. Hanáckým plukem z Vladivostoku přes Tichý oceán, Aden Suers, až do Terstu a pak vlakem do Brna. Tenkrát jsem ho já viděla poprvé. K nám dětem byl laskavý, štědrý a dokonce si s námi rád hrál na dvoře „na vyvolávanou". Udivoval nás, jak nás vždycky přesně zasáhl míčkem. Po krátké dovolené převzal velení 6. divize v Brně. Jako brigádní generál po čase odejel do Paříže na vysokou válečnou školu. Po návratu r. 1925 byl jmenován velitelem 4. divize v Hradci Králové. Za dva roky se oženil s Marií Luxovou z Jablonného nad Orlicí a prožíval v Hradci nejkrásnější, nejklidnější a nejšťastnější období svého života. Zde se mu narodily obě dcery. A v tomto idylickém prostředí jsem se objevila koncem června 1932 i já, abych po narození druhé dcerušky pomáhala při výchově své starší dvouleté sestřenky. Strýc mě čekal před nádražím s fiakrem. Bydleli totiž na druhém konci Hradce. Po návratu mu řekla teta: „Proč jezdíš fiakrem, vždyť máš auto!" „Auto mám na služební cesty." „Ale důstojníci prý reptají, že vracíš neprojeté poukázky na benzin." A strýček rozmluvu ukončil slovy: „Šetřit se musí svrchu, ne zespodu!"

První dcerušku křtil p. biskup Kašpar, druhou p. biskup Pícha, kmotrem byl pokaždé můj tatínek a mladší sestra tety, Jarmila. Hostině po tomto křtu byl přítomen i dr. Bezdíček, sekretář pana biskupa. Seděl vedle mne. Když se dověděl, že mám po maturitě na učit. ústavu, řekl: „Ale na učitelku jste malá, nebudete mít u dětí žádný respekt!" Strýček to slyšel a když viděl, že mlčím, ozval se z opačného konce stolu: „Nic si z toho nedělej, my na svou velikost jsme dost velcí. Ať ti velcí dokáží, že jsou skutečně velcí!" Strýček byl v Hradci velmi oblíbený, nerad se s ním loučil, když měl 1.ledna 1933 odejet do Košic jako zemský vojenský velitel. Neradi se loučili i Hradečtí. Jejich starosta dr. Ulrich řekl: _"Vážený pane generále, líbeznou zůstane vzpomínka na Vaše jedinečné působení v Hradci Králové. Byl jste vždy naší pýchou a vzorem."

Před odjezdem do Košic se mě strýček ptal: „Chceš jet s námi, nebo chceš učit?" „Já bych chtěla učit." „To jsem rád. Mám rád lidi, kteří chtějí pracovat." Košice brzy poznaly všechny jeho skvělé povahové vlastnosti. Když se s ním za necelý rok nerady loučily, mezi řečníky byl i biskup Čárský, který poukázal na jeho pracovitost, nezištnost a poctivost, na jeho srdečnou povahu, která ho rázem učinila oblíbeným. „Je mužem pořádku a kázně, našel si cestu ke slovenskému lidu," řekl závěrem. A proč z Košic odešel?

Na podzim r. 1933 se jednou strýček objevil v Tuřanech u své maminky nečekaně. Tatínek mu zemřel r. 1932. Když se můj tatínek divil jeho návštěvě, řekl strýc, že jede do Prahy k volbě náčelníka gen. štábu. Tatínek mu žertem řekl: „Co když zvolí tebe?" Strýček: „To je vyloučeno, jsem nejmladší mezi generály a nejsem mezi kandidáty." Ještě téhož dne však hlásil rozhlas, že se do Prahy sjíždí generalita k volbě náčelníka gen. štábu, kterým pravděpodobně bude generál Krejčí. Strýček rozzlobeně řekl mému tatínkovi: „Vidíš, jací my jsme, pustíme do světa zprávu, která se vůbec nezakládá na pravdě." Druhý den už to pravda byla. Náčelníkem se stal na důrazné přání prezidenta Masaryka.

Když generálova rodina přesídlila do Prahy, bydlela v budově ministerstva národní obrany. Jezdívala jsem k nim každé velikonoční prázdniny. Jednou jsme šli na Vzkříšení do svatovítské katedrály. Sotva jsme do ní vkročili, strýček mi šeptal: „Dívej se dobře, je tu prezident Beneš." „Kde, kde?" „Nevidím ho, ale vidím jeho ochranku." Pana prezidenta jsme ale nezahlédli. Obřad vedl kardinál Kašpar. Po ukončení odcházel špalírem, žehnal a zahlédl strýčka. Rozhrnul zástup lidí a šel k němu. Když uviděl, že ostatní duchovní jsou udiveni jeho počínáním, obrátil se k nim a řekl: „Křtil jsem p. generálovi dcerušku, chtěl bych ji vidět." Ale holčička byla již se mnou na hradním nádvoří.

23.září 1938 byla vyhlášena mobilizace. Příští půlnoc přijel strýček do Tuřan k hrobům svých rodičů. Hřbitov byl uzamčen, proto zazvonil k nám. Prosil mého otce o požehnání. Měli se velmi rádi. Byl to dojemný okamžik. Odbýval se na chodbě u dveří. Když strýc odcházel, doprovázen tuším gen. Fialou, loučil se slovy: „Když padnu, chci být pohřben v Tuřanech."

Jeho přání jsme po letech splnili. Tuřany měl velmi rád a v nich nejvíce své rodiče a rodiny svých bratří.

My všichni na něho s láskou a úctou vzpomínáme ve výroční den jeho narození nejen u hrobu a pamětní desky, ale u nás při pravidelném přátelském setkání s jeho dcerami a jejich rodinami s rodinami mých dětí, jimž byl strýček s tetou kmotry při křtu. Vždy si říkáme: „Měli by z nás radost."


Tento web provozuje InternetRegion s.r.o.

Kontakt: redakce(a)ebrno.info

Provoz webu zajišťuje WCM aplikace Alff